Naše zdraví - Stránky o zdravém životním stylu a duchovním životě. (c) 2007    nasezdravi@seznam.cz

Jednou, když jsme v zimním večeru seděly s dětmi v teple vytopené světnici, prosily mne jednohlasně, abych jim vyprávěla nějaký hezký pří-běh. Tatínek právě odešel do chléva podojit naši tlustou krávu Bělku, a proto čtyřletá Elenka zaprosila: "Tetičko, vyprávěj nám nějakou pohádku o kravičce!"

"Dobře děti. Já vám budu vyprávět, avšak ne pohádku, ale skutečný příběh z Bible.

Bylo to v tu dobu, kdy Izraelité (lid, který si Bůh vyvolil mezi všemi národy, aby nesl světlo pravdy všem lidem) byli velmi neposlušní a zlí. A v tu dobu jejich nepřátelé, Filištínský národ, je přepadli. Mnoho Izraelitů bylo v bitvě pobito a mnohé vzali do zajetí a také i truhlu smlouvy odvezli do své pohanské země. Přivezli tuto truhlu Boží do chrámu svého boha Dágona a postavili ji právě naproti jeho modle. Ale příští ráno, když vešli do chrámu, uviděli, že modla leží před truhlou obrácena obličejem k zemi. Zvedli modlu na její místo, ale příští ráno našli svoji modlu zase s rozbitou hlavou a zlámanýma rukama ležet před truhlou smlouvy. Současně se na lidech tohoto města, kde se nalézala truhla v zajetí, začaly objevovat strašlivé vředy. Lidé si přáli jenom jedno: co nejdříve se zbavit truhly smlouvy, která jim přinesla tolik neštěstí. Posílali ji z města do města, ale všude, kam přišla, začínaly se dělat bolestivé vředy na lidech. Zoufale naříkali a volali: "Pošlete truhlu Boha Izraelského na její místo! Proč máme umírat jako Egyptští?"

"Ale," říkali zase jiní, "možná, že truhla není příčinou toho, že se na nás objevují tyto vředy." Kněží odpověděli: "To se ukáže. Vezměte nový vůz a dvě kravičky od telátek, které ještě nevozily břemena, zapřáhněte je do vozu a jejich telátka ponechte doma."

Filištínští udělali tak, jak jim jejich kněží poradili. Vzali nový vůz a postavili na něj truhlu smlouvy. Mezitím také připravili malou skříňku, do které vložili pět ze zlata udělaných boulí, podobných těm, které se dělaly na lidech. Tuto skříňku postavili na vůz vedle truhly smlouvy. Filištínští uvázali telátka pevně ve chlévě, vyvedli krávy ven a zapřáhli je do vozu. Pak ponechali krávy volně a v napětí očekávali, co zvířata udělají. Půjdou pryč a nechají telata ve chlévě anebo ne? Kráva nikdy neopustí své telátko dobrovolně, jedině tehdy, když ji přinutí násilím. Vždycky by se vrátila rychle do chléva a zůstala by u něho. Ale co myslíte děti, co udělaly kravičky? Nehledě k tomu, že telátka hlasitě volala, bučela, po svých matkách, táhly krávy pryč po cestě přímo do země Izraelské, tam, kam patřila truhla smlouvy. Bůh přinutil krávy, aby šly a opustily svá telata.

S východem slunce vydal se vůz s cenným nákladem na cestu a než slunce zase zapadlo, byla truhla smlouvy v rukou Izraelitů. Izraelité měli velkou radost a z vděčnosti obětovali nový vůz a krávy v zápalnou oběť Hospodinu.

Druhý den večer řekl malý Pavlíček: "Tetičko, ten příběh o kravách, které opustily svá telátka, byl velmi hezký, vyprávěj nám, prosím, i dnes nějaký skutečný příběh, o lvu, víš?"

Tetička začala: "Ve městě Bethel jednou udělali zlaté tele a lidé jemu začali obětovat oběti, místo, aby konali pravou bohoslužbu živému Bohu. Král docela vydal rozkaz, který hlásal, že všechen národ musí obětovat tomuto teleti. Vybudoval k tomu chrám a vystavěl oltář, na kterém se měly přinášet tyto oběti. Proto poslal Bůh jednoho proroka, který volal proti ol-táři slovem Hospodinovým: 'Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: Hle, syn narodí se domu Davidovu, jménem Joziáš, kterýž obětovati bude na tobě kněží výsostí, jenž zapalují kadidlo na tobě; i kosti lidské páliti budou na tobě.'

Když král toto uslyšel velmi se rozhněval a rozkázal, aby proroka za-jali. Ale sotva tento rozkaz král vydal, zmrtvěla mu ruka. Oltář se roztrhl a popel se vysypal. Ustrašený král prosil proroka, aby se za něho modlil a aby se mu uzdravila ruka. Prorok splnil jeho prosbu a ruka se ihned zahoji-la. Král mu chtěl projevit svoji vděčnost, a proto mu řekl: 'Poď se mnou domů a posilň se, a dámť dar.'

Prorok ale odmítl toto pozvání slovy: 'Bys mi dal polovici domu svého, nešel bych s tebou, aniž bych jedl chleba, aniž bych pil vody na místě tomto.'

A tak nastoupil prorok Boží zpáteční cestu. V tu dobu žil v Bethel nějaký starý prorok. Jeho synové byli při tom, když se roztrhl oltář pod vlivem slova Božího proroka. Vyprávěli o této události pak doma svému otci. Toto vyprávění vzbudilo u jejich otce ďábelskou zlost a závist proti pravému proroku. A v jeho srdce uzrálo rozhodnutí vyhledat muže Božího a svést ho k neposlušnosti Boha. Synům přikázal, aby mu rychle osedlali osla, usedl na něj a vyjel, aby honil proroka. Dohonil ho brzo, protože prorok si sedl a odpočíval pod jedním dubem. Přiblížil se k němu a řekl: 'Poď se mnou domů, a pojíš chleba.' Ale prorok odpověděl: 'Nemohuť se navrátiti, ani jíti s tebou, aniž budu jísti chleba, ani píti vody s tebou na místě tomto. Nebo stala se ke mně řeč slovem Hospodinovým: Nebudeš tam jísti chleba, ani píti vody; nenavrátíš se, jda touž cestou, kterouž jsi šel.' Ale zlý prorok odpověděl mu: 'Takéť já prorok jsem jako i ty, a mluvil ke mně anděl slovem Hospodinovým, řka: Navrať ho s sebou do domu svého, ať pojí chleba a napije se vody.' Lhal mu. Prorok z Judy mu uvěřil a zradoval se, protože byl už unavený, hladový a žíznivý. Již seděl a odpočíval pod dubem. Přemýšlelo tom, jak by to bylo dobře, kdyby Bůh změnil svůj úmysl. Ale Bůh nikdy nemění toho, co jednou řekl. A toto prorok z Judy musel vědět. A tak se vrátil s falešným prorokem do jeho domu a jedl s ním. Ale když ještě seděli u stolu, promluvil hlas Boží k neposlušnému proroku a zavolal na něho: 'Protože jsi na odpor učinil řeči Hospodinově, a neostříhal jsi přikázaní, kteréžť vydal Hospodin, nebude pochováno tělo tvé v hrobě otců tvých.'

Neposlušný prorok usedl na osla a jel pryč. Ale neodjel daleko, když najednou vyskočil mu do cesty lev, strhl ho z osla a zabil ho. Tento lev vykonal rozsudek nad neposlušným prorokem. Kolemjdoucí lidé viděli lva stojícího nad mrtvým tělem. Ale zabitého nesežral, ani se osla nedotknul lidé přišli do Bethel a vyprávěli o tom. Když to uslyšel starý prorok hned osedlal osla a vydal se na cestu hledat tělo proroka Božího z Judeji. Brzo našel tuto pozoruhodnou skupinu: zabitého proroka ležícího na zemi, opuš-těný osel stál vedle a nad nimi stál lev jakoby zkameněný pevně na místě. Bůh dovolil, aby lev proroka jenom zabil. Kdyby ho sežral, mohlo by se říci, že proroka potkalo na cestě neštěstí a že padl za oběť lvu. Ale takto každý viděl, že se zde naplnilo slovo Boží. Starý prorok naložil mrtvé tělo proroka na osla, odvezl ho do města a tam ho pochoval."

Sotva jsem ukončila předešlou historii, zaslechly jsme pojednou hla-sité volání: "Havrani, havrani." Rychle jsme vyskočily ven a skutečně na staré jabloni seděli černí hosté, kteří v zimě tak radí navštěvují okolí v blízkosti obydlí člověka.

"Teti," řekla Liduška, "ty určitě víš nějaký biblický příběh o krkav-cích, prosíme, vyprávěj nám!"

"Ano, ano, vím o tom, jak jednou krkavci zachránili jednoho věrného proroka Božího od smrti hladem. Byl to prorok Eliáš. Žil v době, kdy téměř všichni Izraelité uctívali pohanského boha slunce. Milující Otec nebeský se rozhodl, že je za to potrestá. Že nebude posílat jim žádný déšť a slunce, že bude hodně pálit až do té doby, dokud se lidé neodvrátí od své bezbožnosti a nenavrátí se k Bohu - Stvořiteli země a nebe.

Prorok Eliáš musel toto rozhodnutí Boží oznámit králi. Bez strachu a s vážností oznamoval králi: 'Živ jest Hospodin Bůh Izraelský, před jehož obličejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště., jedině vedle řeči mé.' A hned rozkázal Bůh Eliášovi, aby utekl k potoku Karit a skryl se tam od hněvu královského. Eliáš odešel. Našel tam ve skalní rozsedlině místo, kde v noci spal a ve dne se zdržoval u potoka. Bůh se postaral o to, aby měl bezpečnou skrýš a dostatek vody. Ale odkud dostane potravu? Nebylo rosy a nepršelo více. Usychala tráva, rostlinstvo, obilí a ani chleba nebylo. Plynuly dny, týdny a měsíce, a uběhl rok a lid trpěl hlad a bídu. Také Eliáš, který se stále ještě musel skrývat, nemohl si už nic obstarat k jídlu. Všechna tráva i v jeho okolí uschla. Jenom potok stále čistý a chladný tekl a lákal k sobě unavené ptactvo. A přece Eliáš neměl starost o potravu. On důvěřoval svému Bohu a věděl, že Bůh ho neopustí.

Když se jednoho dne probudil, poděkoval, jak to vždycky činil na modlitbě svému Stvořiteli za ochranu uplynulé noci. Uviděl pojednou zdáli přilétat ptáky. Zdály se docela malí. Ale když přiletěli blíže, poznal je Eli-áš. Přiletěli nezvykle blízko k jeho nohám a vůbec se nebáli. A tu uviděl Eliáš, že každý měl něco ve svém zobáku. Jeden měl kousek chleba, druhý kousek masa a měli toho tolik, že měl docela pěknou a dobrou snídani. Pak krkavci znovu odletěli.

Eliáš děkoval nebeskému Otci za tak předivně poskytnutou mu potravu. A večer, když zase seděl ve své skrýši a díval se do dálky, uviděl zase přilétající krkavce. Tak jako ráno, tak i nyní zase sletěli k němu a složili před ním chléb a maso. Každé ráno a každý večer přilétali ptáci. Nevynechali ani jeden den, aby nepřinesli Eliášovi potravu.

Eliáš byl samozřejmě rád této jednoduché stravě. Kdyby Eliáš nebyl spokojený a přál by si něco lepšího, Bůh by ho přestal živit touto cestou, ale Eliáš byl vděčný a spokojený s tím, co dostával. Z Božích rukou to do-stával a byl za to vděčný, proto nebeský Otec se staral o něho tak dlouho, pokud to bylo zapotřebí."

"To bylo moc hezké," řekl Pavlíček, když teta Anna ukončila své vy-právění. "Neznáš ještě nějaký příběh, ještě o nějakém ptáku?" Prosila Elenka.

"Znám, znám, děti, ale dneska už nebudu vyprávět," smála se teta, "už je čas do postele a spát. Zítra večer budeme pokračovat."

"Už za doby Noe byl svět plný nepravostí a hříchu. Lidé měli otupené svědomí a nechtěli se nechat napomínat Duchem Božím. Přišlo to tak daleko, že Bůh se rozhodl, zahladit vše živé potopou až na několik věřících, kteří se báli Hospodina. Proto rozkázal Bůh věrnému Noemovi stavět koráb. V tomto korábu měli se zachránit nejenom lidé, ale také zvířata. Sedm párů od čistých a jeden pár od nečistých zvířat. Noe pracoval 120 let než připravil koráb a vše potřebné. Když bylo vše hotové, vešel on i se svou rodinou dovnitř. Zvířata Noe nesvolával a nevháněl do korábu. Týden před tím, než se potopa začala, shromáždila se zvířata z celého okolí do korábu. Sama zvířata, nikým nenucena, ze všech pokolení živočichů zemských, připlížila se a vešla po párech do korábu. Byla Bohem určena k zachování svého rodu. Přilétala také hejna ptáků: Orlové, supy, sokolové, havrani, husy, kačeny, holuby. Vždy po párech, sameček se samičkou. Čisté, bělounké holubičky přestaly být plaché. Beze strachu vlétávaly velkými otevřenými dveřmi dovnitř a zamíchávaly se mezi ostatní opeřené hosty. Když již všichni byli uvnitř, zavřel Bůh sám dveře a přišla potopa na hříchem naplněnou zemi. Začal prudký déšť, země se otevřela a podzemní prameny vod z ní vytryskly. Vody zaplavily celý zemský povrch. Stoupající vody zvedly archu a ona začala plavat. Čtyřicet dní vytrvale pršelo. Voda vystoupila z nejvyšších břehů a zatopila vše. Jenom obyvatelé archy zachránili se od smrti. Pět měsíců plavala archa po vodě a celou tuto dobu Bůh bděl nad lidmi i zvířaty. Za nějakou dobu voda zase poklesla. Bůh vedl archu k veliké hoře Ararat a tam na jejím vrcholu se archa zastavila. Uplynulo dalšího čtvrt roku než voda potopy poklesla na tolik, že se z ní ukázaly vrchy ostatních hor. Noe počkal měsíc a vypustil z korábu havrana, aby pozoroval z jeho chování, jaký je stav vody venku. Havran nějakou dobu létal venku a pak zase přiletěl na archu, aby si odpočinul. Noe z toho mnoho nepoznal. Věděl, že havran našel ve vodě dostatek potravy, plavající na povrchu, ale jak bylo vidět, nenašel nikde místo k odpočinku. Proto se musel vrátit na archu. Zanedlouho vypustil Noe opět ven holuba. I ten se brzo vrátil zpět, protože pro sebe nenašel ani úkryt ani potravu. Noe vzal zase smutné ptáky zpět do archy. Počkal ještě sedm dní, než holuba opět vypustil ven. Před večerem přiletěl holub zpět a přinesl ve svém zobáčku zelený olivový list. Nyní bylo jasné, že vršky olivových palem již začínají vyčnívat z vody ven. To byla naděje, že se již brzo ukáže země. Velmi rozradostněn vzal Noe holoubka zase dovnitř a já věřím, že holoubek létal po celé arše s olivovým lístečkem v zobáčku, aby se všichni dozvěděli tu radostnou zprávu, že brzo budou moci opustit archu. I ptáček sám se těšil na svůj brzký odlet, protože všechna zvířata bydlela v arše velmi stísněně. A přece bylo zatím holoubkovi lépe v arše, jinak by se jistě nevrátil. Noe čekal ještě dalších sedm dní. Když první dva holubi tak dobře splnili svůj úkol, volil Noe i nyní holuba a vypustil ho ven. Tentokráte našel holoubek venku potravu a odpočinek v korunách stromů. Svoboda ho zlákala a již se nevrátil. Když pak Bůh uznal za dobré, rozkázal Noemovi, aby všichni lidé a zvířata opustili archu. A tak holubi vykonali velkou a dobrou službu pro všechny obyvatel archy.

"Teto, teto," zvolal jednou večer Pavlíček. "Dnes já budu vyprávět příběh o jednom ptáku z Bible. My jsme se dnes o něm učili ve školce."

"Dobře," souhlasila teta radostně. "Vyprávěj! A my všichni budeme pozorně poslouchat."

"Když jednou žoldnéři zajali Krista," začal Pavlíček, "přivedli ho na dvůr nejvyššího kněze. Petr ho následoval zdaleka. Uprostřed dvora byl založen oheň, u kterého se ohřívali strážní a sluhové, protože byla chladná noc. V sále byl Ježíš vyslýchán. Učedníka Jana, který se znal s nejvyšším knězem, pustili dovnitř. Petr musel zůstat venku. Byl tomu docela rád. Měl jakýsi strach a přál si, aby ho nikdo nepoznal. Tvářil se docela lhostejně a zamíchal se do hloučku u ohně. Tu k ohni přistoupila služebná nejvyššího kněze, která dělala vrátnou. Když padl světlý paprsek od ohně na Petrův obličej, poznala ho. Měla radost, že ho přede všemi prozradí, a proto se zeptala: "Nejsi z učedníků toho člověka?" Petr se polekal a byl na rozpa-cích. Strach ho natolik zmalomyslněl, že Pána Ježíše zapřel. Řekl: "Ženo, já ho neznám!" To bylo první zapření a hned na to kohout zazpíval. Nyní se Petr chtěl skrýt. Vyšel do předsíně, ale zde byl opět od jiné služebné nařčen, že je učedníkem Ježíše. Služebná to říkala všem kolemjdoucím. Petr byl zmaten a zapřísahal se, že Ježíše nezná. Nato pravděpodobně rych-le odešel z tohoto pro něho nebezpečného místa, ale za hodinu byl poznán zase služebníkem nejvyššího kněze a obviněn, že je přívržencem zajatého Ježíše. Člověk byl příbuzným Malchuse, kterému Petr v zahradě Getse-manské usekl ucho. Proto toto svědectví bylo Petrovi zvláště nepříjemné. Muž vyprávěl, že ho viděl v zahradě a že i Petrova řeč prozrazuje, že je z Galilee. Povšimli si toho i kolem jdoucí a tvrdili to také. Petr, aby se z této situace vyprostil, začal zapírat a zapřísahat se, že ho nezná a že jejich obvinění není pravdivé. V tom zakokrhal kohout podruhé. Petr ho dobře slyšel. V tentýž okamžik vyvedli odsouzeného Ježíše ven. Petrovi se sevře-lo srdce, když zpozoroval, že unavený a ztýraný Spasitel ho vyhledal svým zrakem v zástupu a pohleděl na něj. Petr si vzpomněl, že večer před tím mu Ježíš řekl: "Než dvakrát zazpívá kohout, třikrát mne zapřeš." S jakou jisto-tou ho přesvědčoval Petr, že raději s ním půjde na smrt, než aby něco tak hanebného udělal. Stud a lítost mu nyní naplnily srdce. Šel ven na ulici a tam se hořce rozplakal.

Tak následují jednu lež mnohé další, dodal k tomu pan učitel."

"Chtěli byste zase slyšet nějaký příběh o některém zvířátku z Písma?" zeptala se teta jednou večer. "Ano!", zvolaly všechny děti radostně. "Chci vám vyprávět příběh o jednom oslu," řekla teta a hned začala: "Byl jednou jeden muž, který se jmenoval Balám. Měl věrného a poslušného osla, který jel všude, kam jeho pán chtěl. Jeho dlouhé uši se houpaly sem a tam, když kráčel. Rozuměl každému slovu svého pána. Tento Balám byl prorokem a Bůh k němu často promlouval ve snu. Stalo se, že král moábský, Balák, se cítil utiskován od Izraelitů, a proto je chtěl zničit. Poslal lidi s penězi a vzkazem k Balámovi. Vzkázal mu: 'Přijď a zlořeč Izraeli a dám tobě hodně zlata.' Odpověděl Balám lidem: 'Zůstaňte u mne přes noc, já se budu doptávat Hospodina.' I zůstali. Balám se ptal Hospodina, ale ten mu odpověděl, aby s nimi nechodil nezlořečil lidu Izraelskému, protože mu Bůh požehnal. Když se Balám ráno probudil, byl zarmoucený, protože miloval peníze a rád by byl šel s moábskými muži. Ale přece jim konečně řekl, že jejich přání splnit nemůže. Poslanci odešli pryč a vyřídili to svému králi. Tedy král zase poslal nové posly a ještě s více peněz a se vzkazem: 'Nezdráhej se, prosím, přijít ke mně, dám ti všechno, co budeš chtít.' Balám zase řekl i těmto lidem, aby u něho zůstali přes noc, že se bude opět ptát Hospodina. Ptal se ještě jednou Boha a ten mu odpověděl, aby tedy šel. Když Bůh jednou řekne, abychom nečinili to, co jsme se předsevzali a my to chceme přece učinit, pak nás nechá, abychom se sami přesvědčili a poznali, že to jest k naší škodě. Balám se ráno probudil a šel s moábskými. Muži jeli napřed oznámit svému králi, že Balám přijde, Balám jel po silnici na svém věrném oslu. Najednou v jistém místě osel nechtěl jít dál a uhnul do pole. Balám ho začal bít, aby se zase vrátil na silnici. Balám měl špatnou náladu, jako mnozí lidé, když cítí, že dělají něco špatného. Jeli ještě kousek dál a přijeli k vinici, kde cesta vedla mezi dvěmi zdmi. Osel jako by viděl nějakou překážku, které se snažil vyhnout. Při tom se přitiskl až ke zdi a Balámovi odřel nohu. Balám se rozčilil a zuřivě bil osla znova. Konečně přijel Balám na místo, kde byla cesta tak úzká, že se nedalo uhnout ani napravo ani nalevo. Osel nechtěl jet dál a zhroutil se pod Balámem. Balám ho pobízel a bil, ale marně. Tu otevřel Bůh oslici ústa, takže začala mluviti lidskou řečí a řekla Balámovi: 'Co jsem učinila, že mne po třetí biješ?' Balám odpověděl: 'Ó bych měl v rukou meč, jistě bych tě již zabil.' Oslice se zeptala: 'Zdaliž jsem byla kdy neposlušná? Zdali jsem kdy obyčej měla tak činit tobě jako dnes?' Balám odpověděl, že ne a tu najednou se otevřely oči Balámovi a on uviděl nakonec také to, co celou cestou viděla oslice. Proti němu stál anděl Hospodinův s mečem v ruce a díval se přísně na Baláma. Balám před ním padl na svou tvář. Anděl Hospodinův promluvil k Balámovi: 'Proč jsi bil oslici svoji po třikrát? A aj, já vyšel jsem, abych se protivil tobě, protože si počínáš nesprávně. Když mně viděla oslice, vyhnula se mně třikrát. Kdyby se byla nevyhnula, již bych tě byl zabil.' Tak zachránila oslice po třikráte života nevděčnému Balámovi. Balám se zastyděl a řekl, že se vrátí, když to anděl chce. Avšak anděl věděl, že Balám toužil jít s moábskými. Proto ho nechal, aby jel. Balám zase nasedl na oslici a nechal ji volně jít, jak chtěla. Ona ho již nemusela zachraňovat a tak jel on své záhubě vstříc. Když přišel k bojišti Izraelitů. Padl tam nakonec v boji s ostatními poraženými moábskými. Byla to odplata za jeho svévolnost a lakotu.

Mnozí lidé se dnes nalézají v podobném zaslepeném stavu jako Balám. Spěchají na zakázané cesty, přestupují Boží přikázaní a nedbají toho, že Bohu a jeho andělům se to nelíbí a jako Balám se hněvají na Boha, že je chce varovat a chránit před záhubou."

"Dnes večer se bude vyprávět příběh o medvědech. Kdo chce poslou-chat?" Zeptala se teta Anna. Hned přiběhly všechny čtyři děti, Pavlíček, Liduška, Béňa a Elenka a posadily se okolo tety.

"Jednou řekl Pán Bůh proroku Eliášovi: 'Pomažeš mi Elizea za pro-roka. Zachoval jsem v Izraeli sedm tisíců věřících, jichžto všech kolena neskláněla se Bálovi.'

Eliáš se vydal na cestu, aby splnil tento úkol a brzo našel Elizea v poli u pluhu. Přišel až k němu a hodil mu přes ramena svůj plášť. Elizeus se rozloučil se svými rodiči a byl ochoten následovat Eliáše. Když pak přišel čas, kdy Bůh chtěl vzít Eliáše k sobě do nebe, vyšel Eliáš s Elizeem z Galgala. Eliáš chtěl být v hodinu nanebevzetí sám a proto řekl Elizeovi: 'Medle, pobuď tuto nebo Hospodin poslal mne až do Bethel.' Elizeus odpověděl: 'Živ jest Hospodin, a živať jest duše tvá, žeť se tebe nespustím.' Tedy šli oba spolu. Když přišli do Betel, vyšli jim naproti synové proročtí, kteří navštěvovali prorockou školu v Betel a řekli Elizeovi: 'Víš-li, že Hospodin dnes vezme pána tvého od tebe?' Elizeus odpověděl, že to ví, ale aby o tom mlčeli.

V Bethel pokoušel se Eliáš znovu zdržet svého sluhu od toho, aby ho doprovázel. A proto, řekl, že Bůh ho posílá do Jericha. Ale Elizeus nehnul se od něho a šel s ním i tam. I zde jim vyšli naproti žáci prorocké školy jerišské s touž otázkou. A dostali od Elizea tutéž odpověď jako ti žáci v Bethel. Z Jericha poslal je Bůh k Jordánu. Zde učinil Eliáš zázrak. Udeřil svým svinutým pláštěm po vodě, voda se rozdělila a oba přešli se suchýma nohama přes řečiště. Když byli na druhém břehu, vyzval Eliáš svého neú-navného následovníka: 'Žádej sobě co chceš, prve než budu vzat od tebe.' Elizeus nepřemýšlel dlouho, věděl, co bude nejdůležitější pro něho a jeho pozdější práci a proto řekl: 'Nechť jest, prosím, dvojnásobní díl ducha tvé-ho na mně.' Nato Eliáš odpověděl: 'Nesnadnés věci požádal, a však jestliže uzříš mne, když budu vzat od tebe, staneť se tak; pakli nic, nestane se.'

Pakli šli zase spolu kousek cesty. Tu najednou vůz ohnivý s koni oh-nivými sestoupil z nebe a rozdělil je. A vstoupil Eliáš ve vichru do nebe.

Nyní věděl, že jeho přání bude splněno, že Duch Boží ve větší míře než dosud spočine na něm. Elizeus odložil svůj plášť, oblékl se do Eliášova pláště a vydal se na zpáteční cestu.

Když přišel k Jordánu, uposlechly ho vody, jako před tím Eliáše. Rozdělily se, když o ně udeřil pláštěm. Přešel jako před tím suchou nohou řečiště. Krátce na to přišel Elizeus do Bethel. Když byl již blízko u města, zpozoroval zástup dětí blížících se k němu, které povzbuzené bezbožným obyvatelstvem města posměšně křičely za ním: 'Vystup lysí vzhůru! vystup lysí vzhůru!' Pravděpodobně zpráva o nanebevzetí Eliášova byla už ve městě známá. Mnozí obyvatelé města Bethel pochybovaly a nevěřily. Když tito lidé uviděli,že Elizeus přichází, rozhodli se jednomyslně, že mu připraví uštipačné uvítání. Navedli proto své děti, aby se mu posmívaly, že je také už dost stár a že by se mohl už vydat na cestu do nebe. Raději by měli vítat Elizea jako proroka a radovat se, že Bůh svůj lid, třeba i nevěřící navštěvuje a posílá jím proroky k zachování pravé bohoslužby. Místo toho rodiče učili své děti urážet Boží proroky a tím i samého Boha.

Ve spravedlivém hněvu obrátil se Elizeus a přikázal dětem, aby v tom přestaly. Děti neuposlechly a zato Bůh seslal na ně zasloužený trest. Poslal z lesa dvě medvědice, které roztrhaly čtyřicet dva dětí. Hrůza a strach naplnily srdce všech obyvatel Bethel. Byla to žeň, která následovala po zlé setbě."

"Posledně jsme mluvili o dravých lesních šelmách. Dnes vám budu vyprávět o nejstrašnější a nejdravější šelmě, kterou lidé jmenují králem zvířat," začala své vyprávění teta Anna.

"O lvu, že ano!" zvolal Benoušek. Teta Anna přikývla.

"Poslouchejte pozorně, abyste věděly, co se vypráví o lvech ve Slově Božím.

Asi 600 let před narozením Ježíše Krista táhl král Babylonský, Nabuchonodozor, s velkým vojskem proti městu Jeruzalému. Dobyl ho a odvedl mnoho a mnoho zajatců z lidu izraelského do zajetí do Babylona. mezi zajatci byli také mládenci z královského rodu. A jedním z nich byl mládeneček za všech okolností věrný, také i v zajetí. I když žil v modlářském prostředí, neodklonil se od Boží cesty. Byl moudrý, poctivý, pracovitý a pokorný. A proto brzy na to obdržel vysoké postavení v úřadě babylonském. Sloužil králi věrně tak, jako věrně sloužil svému Bohu. Ale přece vždy povinnosti ke svému Bohu byly mu přednější než povinnosti ke králi.

Když Daniel zestárnul a jiný král, Dárius, vládl v Babylóně, přivedla ho věrnost svému Bohu k veliké zkoušce. Král Dárius se rozhodl svěřit Danielovi pro jeho vzácné povahové vlastnosti vládu nad celou říší! Usta-novil ho nejpřednějším hejtmanem, kterému podléhali ve své činnosti ostatní správcové a hejtmani. Tito věděli, že Daniel nepromine nikomu žádnou nepoctivost a nespravedlnost. Byli zlí na Daniele, a snažili se něco špatného na něm najít, aby ho snížili v očích svého krále. Vymyslili si zlý a mstivý plán. Předstoupili před krále se žádostí, aby král vydal nařízení: 'Kdož by koli vložil žádost na kteréhokoli boha nebo člověka, do třiceti dnů kromě na krále, aby uvržen byl do jámy lvové.'

Král neprohlédl jejich lest, souhlasil s jejich návrhem a hned vydal nařízení. Ó, jak se nyní radovali tito podlí lidé. Oni dobře věděli, že Danielova věrnost Bohu mu nedovolí splnit tento královský rozkaz. Danielovi nepřátelé se nezklamali. Třikrát denně klekal na svá kolena a modlil se ke svému Bohu. Mohli ho dobře pozorovat, protože se modlil u otevřeného okna směrem k Jeruzalému, ke kterému vždy upínal svůj zrak.

Daniel si nedělal starosti z královského mandátu, ani z toho, že měl nejvyšší úřad ve státě. Nepřátelé Danielovi se radovali z toho, že konečně našli pádné obvinění proti Danielovi. Mnozí hned pospíchali s tímto obviněním ke králi. Král se lekl, když se to dověděl, a pokoušel se Daniele zachránit. Ale muži, kteří na něj žalovali upozornili krále, že podle zákona jejich země nesmí král změnit jednou jím vydaný mandát. S těžkým srdcem král dovolil, aby nad Danielem byl vykonán rozsudek. Než byl muž Boží uvržen do jámy lvové, zvolal k němu Dárius: 'Tvůj Bůh, kterému ty ustavičně sloužíš, jistě pomůže tobě.'

Otvor do jámy uzavřeli těžkým kamenem. Král, který Daniele nechtěl odsoudit, se smutně vrátil do svého paláce. Osud jeho věrného sluhy ho tolik rmoutil, že v noci nemohl spát. Sotva se rozednilo, vstal ze svého lože a spěchal k jámě. Z hlouby srdce doufal, že Daniela najde živého. Když král přišel k jámě zavolal na Daniele s chvějícím se hlasem. A jak byl nekonečně rád, když se mu Daniel hned ozval. Daniel velebil Boha a oznamoval králi, že Bůh poslal svého anděla, který zavřel tlamy lvům, a tak nedovolil, aby ho roztrhali. Král hned rozkázal, aby Daniele vytáhli z jámy a ten se postavil přede všemi nedotčený a zdráv. Byl to velký zázrak. A tak, jak to praví lidové přísloví: 'Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.' Tak se stalo mužům, kteří ze závisti žalovali na Daniele. Král nechal tyto muže i se svými rodinami hodit do jámy, a sotva oni dopadli, byli hned lvy roztrháni."

"Protože ještě není pozdě, povím vám ještě jeden příběh o králi zví-řat. Zde ale nehraje lev hlavní úlohu, ale malé pracovité včelky. Chcete ještě poslouchat děti?"

Děti radostně kývaly hlavami. A teta začala: "Jednou žil jeden člověk, jménem Manue šťastně a radostně se svojí ženou. Jenom jedna věc jim scházela - dítě. Doufali rok za rokem, že jim Bůh daruje dítě, ale jejich naděje se nesplňovaly. Jednou se zjevil anděl Hospodinův ženě a řekl jí: 'Budeš mít syna, který nebude smět pít víno, ani žádný silný nápoj a břitva nesmí se dotknout jeho hlavy. Protože bude pomazaný Hospodinu.'

I stalo se tak, jak řekl anděl. Narodil se jí syn, kterého nazvali Samson. Chlapec vyrůstal, byl velký a silný. Bůh mu žehnal a byl s ním, protože on plnil přikázání Boží a choval se jako pravé dítko Boží.

Když dospěl do věku, že se mohl ženit, uviděl mezi Filištínskými jed-no děvče, které se mu zalíbilo. Přišel domů a řekl rodičům: 'Dejte mi toto děvče za ženu.' Rodiče nechtěli s tím souhlasit a řekli mu: 'Proč chceš zrovna děvče z národa pohanského. Což nemáme dosti děvčat v našem národě?' Samson nechtěl povolit a rodiče nakonec souhlasili jít s ním do Tamnata poznat jeho vyvolenou. Když byl Samson u vinic Tamnatských, potkal se s ním mladý řvoucí lev. Duch Hospodinův vstoupil na Samsona a roztrhal Samson lva jako kozelce. Mladý hladový lev je velmi nebezpečný a právě řvaní tohoto lva, který se potkal se Samsonem prozrazovalo, že hledal kořist. Samson neměl při sobě žádnou zbraň, jenom svoji tělesnou sílu, a přece přemohl toto nebezpečné hladové zvíře a zabil ho. Tak za-chránil sebe i svoje rodiče od jisté smrti. Sílu k tomuto činu obdržel Sam-son od Boha. Často vyzbrojení lidé podnikají lov na mladé lvy, ale často se musí toho vzdát a dokonce mnozí lovci při tom přicházejí o život. Ale s Boží silou vyšel Samson proti řvoucímu zvířeti a roztrhl ho. V Tamnat mluvil s dívkou a líbila se mu tak, že s ní vyjednal sňatek. Když na zpáteč-ní cestě zase přišel na místo, kde se setkal se lvem, uviděl, že do břicha mrtvého lva se nastěhoval roj včel a našel tam i med. Bez rozvážení vzal med a jedl. Pak dohonil své rodiče a pohostil je také. Ale neřekl jim, že jej vzal z břicha mrtvého lva. Bylo to zvláštní, že včelky právě tam svůj med ukládaly. Jeden muž Boží dal k tomu následující rozumné vysvětlení:

'Když na nás přichází pokušení, je to jako kdybychom potkali řvou-cího lva. A když toto pokušení překonáme, pak nalezneme v něm plást medu, rozumíte děti, jak je to myšleno?'

Pokušení často na nás útočí takovou silou, že se jí lekáme. necouvej-me ale zpátky, doufejme v Boží pomoc a boj vždy vyhrajeme. A pak budou vzpomínky na vítězství sílit nás v našem dalším životě.

Samsonova svatba trvala několik dnů. Na hostině bylo třicet mládenců z města. Ve veselé svatební náladě dal těmto filištínským mládencům tuto hádanku a slíbil, že když ji během sedmi svatebních dnů uhodnou, dostane každý z nich jedno prádlo a jedno svrchní roucho. Samson si byl jist, že výhru nezískají, proto jim slíbil tak velkou odměnu. Ale vyjednal si také, jestliže hádanku nerozřeší, tak zase dají oni jemu třicet oděvů. Všichni souhlasili a chtěli bez prodlení slyšet hádanku. Samson řekl: 'Ze sžírajícího vyšel pokrm a ze silného vyšla sladkost.' Nu tak hádejte."

"Ale to je lehké. To my víme!" volaly děti.

"Ale musíte si uvědomit, děti, že Filištínští neměli tetu Annu, která by jim vyprávěla, co zažil Samson po cestě k nim. Co si myslíte, co pod-nikli Filištínští? Budu vám to vyprávět.

Uplynuly tři dny a hádanku nemohli rozřešit. Sedmý den, když viděli, že hádanku nemohou rozluštit, zaútočili na manželku Samsonovu, svoji krajanku. Hrozili jí, že jestliže nepřemluví manžela, aby jí prozradil hádan-ku, tak že spálí ji a dům jejího otce. Samson miloval svou manželku. A ona s pláčem prosila Samsona, a říkala, že jí nechce prozradit rozluštění hádan-ky. Samson podlehl její prosbě a prozradil tajemství. Ona pak za malou chvilku prozradila to zase svým nedočkavě očekávajícím krajanům. A než zapadlo slunce, přišli k Samsonovi a vítězně řekli: 'Co je sladšího než med? A co je silnějšího než lev?'

Samsonovi bylo hned jasné, jak získali tuto správnou odpověď. Ale musel slíbenou jim odměnu dát. Šel do města Aškalon, pobil tam třicet Filištínských z těch, kteří právě tuto dobu znepokojovali národ Izraelský, tím že dělali vpády do země. Vzal jejich šaty a dal je těm, kteří ho tak lsti-vým způsobem oklamali. A pak rozhořčený zradou své manželky odešel sám do svého domova ke svým rodičům."

Když druhého večera jako obvykle usedly si vedle tetičky, začala zas vyprávět nový příběh slovy: "Včera jsme slyšely příběh o Samsonovi. Dnes budu vám vyprávět zase o životě tohoto silného muže. Kde jsme to včera skončily, Elenko?" "U toho, jak Samson se vrátil domů." Odpovědě-lo děvčátko pohotově.

"Správně," přikývla teta a začala. "O něco později se rozhodl Samson, že se půjde usmířit se svou ženou. Ale její otec, když přišel Samson, nepustil ho dál, protože za jeho nepřítomnosti, provdal svoji dceru za jednoho z těch přátel, kteří tenkrát byli na svatbě Samsona.

Tato nevěrnost rozpálila Samsona hněvem. Rozhodl se, že se Filištínským pomstí. Byl zkušený silný lovec, nachytal si tři sta lišek, svázal je po dvou ocasy k sobě a pustil splašená zvířata do polí filištínských. A tak zapálil jejich pole a vinice. Když Filištínští uviděli to velké neštěstí, které se jim přihodilo, strašně bědovali a ptali se jeden druhého: 'Kdo nám to udělal?' Brzy se roznesla zpráva: 'Samson spálil naši úrodu.' Protože Tamnatský vzal jeho ženu a provdal ji za jeho přítele. Tehdy poškození obyvatelé ve svém hněvně spálili ohněm nevěrnou ženu a jejího otce. Samson cítil, že pro něho by bylo nebezpečné zůstávat mezi svými ženitbou získanými příbuznými a proto utekl na horu Etam. Ale Filištínští, aby se pojistili od dalších útoků Samsonových pronásledovali ho. Obklopili horu Etam požádali Judu (pokolení Izraelské), aby jim vydali skrývajícího se u nich hrozného reka. Izraelité nemohli odporovat a poslali tři tisíce mužů aby zajali Samsona.

Představte si jenom, tři tisíce mužů proti jednomu! Samson řekl Izra-elitům, že se nechá od nich svázat, jestliže mu slíbí, že mu neublíží. Slíbili mu to a Samson se nechal svázat dvěma novými provazy a odvést Filištín-skými jako zajatec. Filištínští v ležení jásali, když viděli přicházet zajatce. Ale brzo jejich jásot se obrátil v nářek. Uprostřed ležení sestoupil Duch Hospodinův na svázaného Samsona. Samson pocítil velikou sílu ve sva-lech. Provazy s jeho rukou spadly jako nitě přepálené ohněm. Popadl osličí čelist, která ležela v jeho blízkosti a pobil s ní tisíc filištínských mužů. Tak drží Hospodin svou ochrannou ruku nad svými služebníky, vytrhuje je z neštěstí a poráží jejich nepřátelé."

"Už jsem vám jednou vyprávěla příběh jednom oslu," začala teta An-na, když přišel večer a usedly se svými malými milovanými dětmi okolo vesele plápolajících kamen.

"Dnešní bude vyprávět o jednom mladém oslátku?" "Já vím, drahá tetičko, o kterém to bude," zvolal Pavlíček. "To je příběh o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma."

"A kdo z vás by mně mohl říci, jak bylo v Bibli o tom prorokováno?" zeptala se zase teta.

Teď vyskočila Liduška: "Plesej velice dcero Sionská, pokřikuj dcero Jeruzalémská, aj král tvůj přijde k tobě, spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém."

"Dobře," pochválila teta Anna "ten verš jsi se dobře naučila. Víš také kde je to napsáno?"

"Ano, Zachariáš 9,9."

"Těmito slovy prorokoval Zachariáš už 700 let před narozením Pána Ježíše o příchodu krále do Jeruzaléma," vysvětlovala teta. "Tomuto králi byla na zemi upírána královská čest a měl také naplnit proroctví o svém utrpení a smrti. Ale než se to mělo naplnit, měl jako král a jako nástupce trůnu Davidova vjeti s královskou poctou do Jeruzaléma. K tomuto účelu poslal Pán Ježíš svoje dva učedníky, aby našli oslici s oslátkem. Ježíš volil oslátko, na kterém ještě nikdo nejezdil proto, aby naplnil židovský obyčej, který se dodržoval při knížecích vjezdech. Králové v Izraeli jezdili na ta-kových zvířatech a proroctví pravilo, že takovýmto způsobem vjede i do Jeruzaléma Mesiáš.

Učedníci s nadšením vložili svá roucha na osla a posadili do něho svého Mistra. Do této doby Ježíš vždy chodil pěšky. A učedníci měli radost z toho, že jejich Mistr jednou konečně pojede. A měli v srdci radostnou naději, že nyní vjede do hlavního města, vyhlásí sebe za krále a ujme se vlády. Zvěst o tom se šířila v blízku i v dáli a napětí v lidu stoupalo. Jakmi-le spatřili Ježíše sedícího na oslátku, zazněl triumfální pokřik, ve kterém zdravili Mesiáše jako svého krále. Ježíši vzdávali královský hold, což ni-kdy před tím nebylo. Učedníci to právě měli za důkaz toho, že jejich naděje se brzo splní a že budou brzo svého Mistra vidět na trůnu. Národ byl šťast-ný a věřil, že přichází hodina, kdy konečně svrhnou ze sebe jho římské nadvlády. Čím dále postupoval průvod, tím stále více rostl. Každý, kdo slyšel o příchodu Ježíše - Ježíše krále, spěchal připojit se do průvodu. Mnoho zvědavců se také zamíchalo do zástupu a ptali se: 'Kdo je to? Co znamená toto velké pozdvižení?' Druzí jim odpovídali: 'Copak nevíte, jest to Ježíš, který bude kralovat.'

Tento den zdál se být učedníkům nejkrásnějším v jejich životě. Slav-nostní pochod se stále zvětšoval a nadšený křik rostl a mohutněl. Stále za-znívalo: 'Sláva Synu Davidovu! Sláva na výsostech, zalíbenému, který se béře ve jménu Hospodinovu!' Ještě nikdy svět neviděl tak nádherný slav-nostní průvod. Žádný pozemský vítěz nebyl podobně provázen. Nebyli v něm žádní smutní zajatci, jako znamení královského vítězství. spasitelo-vo znamení vítězství bylo skutky lásky, které učinil pro hříšné lidstvo. za-jatci, kteří byli jím vyrváni z moci satana, děkovali mu za záchranu. Slepí, kterým vrátil zrak, ho v zástupu vyprovázeli. Němí, kterým rozvázal jazyk, volali Hosana! Uzdravení chromí poskakovali radostí a ovívali Ho palmo-vými ratolestmi. Vdovy a sirotci, kterým prokázal tolik lásky a pozornosti, byly také zde a tulili se do Jeho blízkosti. Byli zde někteří, které Jeho hlas probudil ze spánku smrti. Byl zde i Lazar, kterého viděli, jak ho Ježíš zavo-lal z hrobu k životu. Jaký podivný a nádherný byl to průvod. Radostné svědectví, které starozákonní proroci předpovídali, se nyní naplňovalo."

"Náš poslední příběh nám promítl vjezd našeho Spasitele do Jeruza-léma. Izraelité se tenkráte domnívali, že Ježíš zřídí své království na zemi a jako král všech králů bude vládnout v Jeruzalémě. Ale velmi se mýlili. Království Ježíše Krista nebylo z tohoto světa. Jenom skrze Jeho smrt na kříži Golgaty jest toto království dosažitelné. Jenom ten, kdo věří v Něho jako ve svého Spasitele, který umřel za naše hříchy a zase vstal z mrtvých, ten jednou při druhém příchodu Pána Ježíše bude spoludědicem v Jeho království. Následující příběh nám tuto věc objasní.

Následkem své neposlušnosti po vyjití z Egypta musel lid Izraelský dlouhá léta putovat po pouští, než vešli do Kanánu. Cesta se jim zdála být těžká a dlouhá. Často byli unaveni a naříkali zvláště když jim někdy chyběla voda a potrava. V takových chvílích těžkostí a nouze naříkali na Boha a na Mojžíše a domnívali se, že kdyby šli sami, dávno by dostihli a opanovali zaslíbenou zemi. Neviděli svoje chyby a nesnažili se je napravit. Ale stále více do nich klesali. Ve své nespokojenosti a odporu upadli do modloslužby a do velké hříšnosti. Byli natolik zaslepeni, že dokonce toužili se vrátit zpět do Egypta. Nehledě k této nespokojenosti Bůh neopustil svůj lid. Zázračným způsobem se staral o jejich potřeby. Překážky, které je potkávali, vznikaly jenom nevěrou Izraelitů. Místo, aby děkovali Bohu za všecko, co jim poskytoval, naříkali nad každou těžkostí, která je potkávala a vinili z toho Boha.

Při obcházení zemí Idumejské se lid tak bouřil, že Bůh na ně musil poslat těžký trest, aby je pokořil. Poslal do ležení reptajících jedovaté hady. Uštknutí působilo rychlou smrt. Hrůza a zoufalství opanovalo národ. Všu-de byli mrtví a umírající. Nikdo nebyl jist, zda za chvíli nebude uštknut jedovatým hadem. Křik bolesti a zoufalství se rozléhal vůkol. Kdo nebyl ještě uštknut, ošetřoval nemocné a chránil ženy i děti. Jak nepatrné se jim zdály nyní ty všechny těžkosti, které je dříve potkávaly na cestě, nad kte-rými tak zbytečně reptali. S lítostí nad tím a s nadějí přišli k Mojžíšovi a řekli mu: 'Zhřešili jsme, že jsme mluvili proti Bohu a reptali na tebe. Pros za nás nyní Boha, aby nás zbavil těchto jedovatých hadů.'

Mojžíš i tentokrát měl slitování a soucit s trpícím lidem a volal k Bo-hu o odpuštění pro lid a o pomoc. Jako odpověď dostal od Boha příkaz , aby udělal z mědi podobu hada, jenž usmrcovaly Izraele a pak vyzvedl v ležení. Na tohoto měděného hada, aby se díval každý uštknutý a bude uzdraven.

Tato zpráva se za chvíli roznesla po celém ležení. Mnozí zemřeli dří-ve než Mojžíš získal od Boha tento uzdravující prostředek. Ale mnoho bylo uštknutých hadem. Jenomže někteří z nich nevěřili, že pohled na mě-děného hada může uzdravit, a proto zemřeli. Ale ti, kteří věřili, byli uzdra-veni. Otcové a matky přinášeli své děti, příbuzní si pomáhali navzájem, přátelé si pomáhali do blízkosti vyzdviženého hada a trpící, kteří s vírou pohleděli na hada, již byli třeba blízko jisté smrti, byli uzdraveni. Pohled víry stačil každému k uzdravení. V samém tomto měděném hadu jistě ne-byla uzdravující moc. Zázrak způsobilo ne zvíře, ale Mojžíš, který toto zvíře vyvýšil na holi. Měď zůstává mrtvý kovem i kdyby sloužila k nej-vznešenějším úkolům. Jenom víra a poslušnost byly tím, co je uzdravilo. Izraelité byli takto poučeni, že sami by nic nezmohli učinit, se smrtícím jedem hadů. Kdyby nepřestupovali Boží Zákon, byli by ušetřeni této zkoušky.

'A jakož jest Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka. Aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.'

Tato slova řekl Ježíš k Nikodémovi. To znamená, že to bylo jenom předobrazem. Lidé, kteří žili na zemi anebo ještě žijí, trpí od uštknutí sta-rého hada, který se jmenuje ďábel a satan. Následky hříchu mohou být zhojeny jenom jedním lékem, který nám Bůh v Ježíši Kristu daroval. Tak jako při uštknutí od jedovatého hada na poušti byl zachráněn člověk pohle-dem na vyvýšeného hada, tak i dnes může být hříšník zachráněn od věčné smrti pohledem na Ježíše."

"Teti, když si nám vykládala příběh o hadu na poušti, vzpomněl jsem si přitom na hada v ráji, o kterém nám kdysi vyprávěli v naší dětské škol-ce," řekl Beňa příští večer.

"To je dobře, můžeš nám to tedy dnes vyprávět," řekla teta.

Beňa, jako kdyby byl na to připraven, hned začal: "Hned na počátku života na zemi byla krásna velká zahrada, ve které bydlili první lidé. Rostlo tam mnoho a mnoho stromů nesoucích mnoho různého dobrého ovoce. Protékaly tam i velké řeky. Zahrada se nazývala Eden, neboli Ráj. Mnoho zvířat bylo v zahradě - velkých i malých. Všechna byla krotká a přítulná a poslouchala Adama i Evu. Ve večerních chvílích navštěvoval Bůh zahradu a rozmlouval s lidským párem. Nejenom Adam s Evou se těšili z této ná-vštěvy ale všecko tvorstvo obývající zahradu. Zvířata vždy ztichla a stromy se skláněly jakoby v hluboké úctě a zvláštní tajemné opojení plnilo vzduch. Hned na začátku při jedné takové návštěvě řekl Bůh lidem: 'Dal jsem vám každou bylinu a strom nesoucí ovoce. Z každého strou rajského svobodně jíst budete. Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejezte, nebo kte-rýkoli den byste jedli z něho, smrtí zemřete.'

Bůh měl rád lidi a nechtěl je k ničemu nutit násilím. Také oni měli dokázat svou lásku k němu tím, že dobrovolně a rádi budou plnit Jeho přá-ní. V zahradě Eden bylo mnoho nádherného a chutného ovoce k jídlu, tak-že pro ně bylo velmi lehké zůstat poslušnými, ale neodolali pokušení.

Jednoho dne přišla Eva k zapovězenému stromu. Chtěla se na zakázané ovoce jenom podívat, aby lépe viděla, přistoupila blízko ke stromu. Pojednou uslyšela hlas. Na stromě byl had a mluvil k ní lidským hlasem: 'Takliž jest, že vám řekl Bůh, že nebudete jíst z každého stromu rajského?'

Had byl nejchytřejším a nejpůvabnějším ze všech živočichů v ráji. Eva zpozorovala nejdříve, že se had nachází těsně u stromu, v jeho větvích mezi zakázaným ovocem. V jeho hlase jako by zaslechla soustrast. Na-padlo ji, zda-li Bůh jedná správně, že jim bez důvodu zakázal jíst zde tak krásné ovoce. V mysli se jí znovu vybavila slova Božího příkazu a řekla hadu: 'My jíme že všech stromů rajských, ale o ovoci ze stromu uprostřed ráje řekl Bůh, že nikoli nebudeme jíst, abychom nezemřeli smrtí.'

Had jí nato odpověděl: 'Nevěřte tomu, neumřete smrtí, ale v kterýko-li den z něho jíst budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.'

Eva se dívala překvapeně na překrásné ovoce. Čím déle se dívala, tím se jí zdálo být krásnější. A více už nemohla odolat pokušení, vzala ovoce a jedla. Pak nabídla svému muži, který ji hledal, až přišel také ke stromu. Muž přijal nabídnuté ovoce a jedl. Tak se stal spoluviníkem. Nyní najed-nou vše okolo nich vypadalo jinak. I sami se nějak změnili. Zpozorovali najednou, že jsou oba nazí. Zastyděli se jeden druhého. Jeden šel tam, dru-hý jinam. Natrhali fíkových listí, svázali je dohromady a udělali si z nich zástěrky. A večer jako obvykle přišel do zahrady Bůh. Oba přestupníci měli strach, že jejich neklidný zrak prozradí jejich neposlušnost. Proto se schovali v zahradě mezi stromy.

Hospodin zvolal: 'Adame, kde jsi?'

A odpověděl Adam nesměle: 'Tvůj hlas slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý, protož skryl jsem se.'

Jindy se nikdy nestyděl. Předstupoval před Boha nahý. Proto Bůh tu-to omluvu neuznal a zeptal se s jistotou: 'Ty jsi jedl ze stromu, z kterého jsem jíst zapověděl?'

Adam nemohl déle zapírat. Chtěl svou vinu udělat co nejmenší a pro-to řekl: 'Žena, kterou jsi mi dal, dala mi ovoce ze stromu a jedl jsem.'

Hřích už natolik zachvátil jeho srdce, že chtěl vinu svést na Evu. Pak se obrátil Bůh k Evě otázkou: 'Proč jsi to učinila?' Ona zase se ospravedl-ňovala tím, že ji svedl had.

Jaký špatný následek měl tento první hřích se brzy ukázalo. Bůh zlořečil hadu a od té doby ztratil svůj nádherný zjev. A lidé dostali úděl práce v potu tváře, nemoci, bolesti, starosti a utrpení do dalšího života. Oba dva museli opustit nádherný ráj. Vchod do ráje ostříhal anděl Hospodinův s ohnivým mečem, aby hříšník nemohl zpět."

"To je skutečně smutná věc, že hned první lidé byli vyhnáni z ráje, že ano teti?" řekl Pavlíček, když tetička druhého večera zase přisedla k dětem.

"Jak by to bylo hezké, kdybychom tam ještě dnes byli."

"Ano Pavlíčku, máš pravdu," souhlasila teta, zamyšleně klopíc hlavu. Za chvilku začala vyprávět:

"Dnes skutečně nejsme už v ráji, ale musíme usilovat, snažit se, aby-chom se tam zase dostali. Vy, děti, přece víte, že Kristus zemřel proto, aby nás vysvobodil z pout hříchu a věčné smrti. Když my přijímáme Jeho oběť, kterou za nás přinesl, budou nám všechny naše hříchy odpuštěny a v budoucnu pak budeme mít právo zase se vrátit do krásné zahrady. O tom, jak můžeme přijímat oběť Ježíše Krista, přinesenou za nás, vysvětlí nám příběh o velikonočním beránku. Chcete poslouchat?"

Radostné, jednohlasné ano znělo v odpověď. Tetička začala vyprávět: "Když Mojžíš dle rozkazu Božího chtěl vyvést lid Izraelský z Egypta (ze země poroby) do zaslíbené země Kananejské, farao to nechtěl dovolit. Bůh proto navštívil egyptskou zemi a její lid mnohými ranami. Farao se však ještě více zatvrdil a nechtěl povolit. Proto mu Bůh oznámil skrze Mojžíše: 'O půlnoci já půjdu prostředkem Egypta a pomře všechno prvorozené v Egyptě, od prvorozeného faraova, jenž sedět měl na stolici jeho, až do prvorozeného od služebné, i od prvorozeného z hovad. V lidu Izraelském neumře ani člověk, ani hovado.' Dříve než se to vše začalo dít, dal Bůh lidu izraelskému poučení jak se mají připravit na vyjití z Egypta, zvláště pak jak se mají připravit, aby byli uchráněni při nadcházející ráně. Každá rodina samostatně anebo méně početné rodiny společně museli zabít beránka bez vady. Krví beránka měli natřít veřeje svého domu. V noci museli jísti upečené maso s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami. Museli při tom býti oblečeni a připraveni tak, jako by se měli hned vydat na cestu. Velikonoční beránek představoval Beránka Božího, který vnesl hříchy celého světa na kříž. My musíme věřit nejenom, že Kristus zemřel za všechny lidi, ale za každého z nás osobně podstoupil smrt a že svojí smrtí mne i vás každého vykoupil z hříchu a od smrti. Židům byly dány určité předpisy, jak se měl velikonoční beránek připravit. Například mu nesměla být zlámána žádná kost. To bylo jistým předobrazem na smrt Spasitele, kterému také nebyla zlámána žádná kost. Maso muselo býti sněděno, to znamená, že nestačí jen věřit v Ježíše Krista a v odpuštění našich hříchů. Musíme denně čerpat od Něho duchovní sílu a potravu z jeho slova. Beránka museli jísti s hořkými bylinami, což mělo připomínati hořké egyptské otroctví. I my opravdově toužíme po Kristově zaslíbení o vysvobození, když máme nějaký žal a bol. Pak právě hladovíme po slově života. To, že Izraelité měli jísti o Velikonocích nekvašený chléb, to mělo také veliký význam. Kdo přijímá Krista jako obětního beránka, musí ze svého života odstranit kvas hříchu. Izraelité učinili všechno tak, jak jim to Bůh přikázal. Rychle a v klidu činili přípravy. Málo početné rodiny se spojily dohromady. Velké zase samostatně zabili beránka, maso upekli na ohni, připravily nekvašený chleba a byliny. Otec, který byl knězem v rodině, natřel veřeje domu krví zabitého beránka. Potom spěšně jedli beránka. O půlnoci rodiče ke svému srdci tiskli své milované prvorozené děti a mysleli přitom na hroznou ránu, která v té chvíli dopadala na Egypt. Bůh splnil to, co řekl. Anděl smrti pominul domy Izraelitů, když navštěvoval příbytky Egyptských. Izraelité měli znamení krve, znamení ochrany Spasitele na dveřích svých příbytků. Co může lépe chránit než krev Spasitele před vyléváním hněvu Božího!"

"Tetičko," volala malá Elenka a celá rozrušená vběhla do světnice, "kozel se utrhl z provazu a skáče po dvoře. Tatínek ho chytá a mne poslal domů. Říká, že by mne mohlo to hloupé zvíře potrkat."

"A kde je Pavel, Béňa a Lidunka?" zeptala se teta starostlivě.

"Oni tatínkovi pomáhají. Já jsem chtěla také, ale tatínek mne poslal pryč," vyprávěla Elenka se slzami v očích.

"To je pro tebe lepší," utěšovala teta svoji malou neteř a objala ji. "Víš, kozel je velký a silný a mohl by tě povalit a potrkat rohy. Mohla bys onemocnět, museli bychom volat lékaře a nemohla by sis potom hrát a bě-hat s dětmi. Utři si slzičky a budeme rády, že jsme doma."

Elenka souhlasila s tetičkou a sklonila hlavu. Vtom se z venku ozval křik a volání. Podívaly se z okna. Tatínek táhl kozla přes dvůr. Zvíře bylo celé zdivočené. Trkalo kolem sebe a nechtělo se hnout z místa. Tatínek ho ale přece dostal do stáje a pevně ho přivázal. Děti pospíchaly do světnice k tetě. Byly unavené a rozrušené lovem a vyprávěly o prožitém veselém dobrodružství. Když se trochu uklidnily, teta Anna řekla: "Pojďte, sedněte si okolo mne a já vám budu vyprávět biblický příběh o kozlu."

Děti se zaradovaly. To je dobře, že teta bude vyprávět právě o kozlu, vždyť právě s ním před chvílí zažily takové dobrodružství. Teta nejdříve vyprávěla o okolnostech, za kterých se děj odehrával. Izraelité měli svaty-ni, kterou vystavěli na rozkaz Boží. Svatyně se skládala se třech dílů: ná-dvoří, svatyně a svatyně svatých. Lid mohl přicházet jenom do nádvoří. Do svatyně vstupoval kněz, který tam přinášel krev obětních zvířat, kterou kající hříšníci přinášeli za svoje hříchy. Kněz touto krví kropil svatyni na oponu, kterou byla svatyně svatých a tam stála truhla smlouvy. V truhle se nacházely desky se Zákonem Božím, to je deseti Božími přikázáními. Ta-kovýmto způsobem se hříchy lidu obrazně přenášely na truhlu smlouvy a tam se hromadily. Očištění svatyně ode všech hříchů, které se tam nastřá-daly, se dělalo jednou za rok v tak zvaný "den smíření". Byl to den velkého svátku. Ke dveřím svatyně byli přivedeni dva kozlové. Pak se o ně losova-lo. Jeden kozel, na kterého padl los, byl kozlem Hospodinovým. Druhý se nazýval kotel Azazel, což znamená satanův. Kozel, který byl vylosován pro Hospodina, byl obětován za hřích lidu. Krev z tohoto kozla vnesl nej-vyšší kněz do svatyně svatých a kropil ji na truhlu smlouvy. Na druhého kozla Azazele byly obrazně vloženy hříchy všeho lidu. To se dělalo tak, že kněz vyšel ze svatyně svatých, vložil své obě ruce na kozla a vyznal nad ním všechny hříchy lidu Izraelského. Potom byl tento kozel jedním člově-kem odveden na poušť a tam ponechán svému osudu. Takovýmto způso-bem byl lid osvobozen od hříchů. Během tohoto svátku se musel každý Izraelita s postem a s modlitbou pokořovat před Hospodinem.

Tak jako kněz každý den vstupoval do svatyně a kropil krví obětních zvířat k očištění kajících se hříšníků, tak i Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení předstoupil před svého Otce se svou vlastní krví a přimlouvá se za odpuštění hříchů věřících. Na tuto Jeho přímluvu jsou věřícím odpouštěny jejich hříchy. Hřích sám ale není zničen. Hřích bude s konečnou platností zničen až v konečný den Božího soudu. Pak bude i satan, pravý původce hříchu, vyobcován jako kozel Azazel na poušť. Bude bloudit pustou zemí bez cíle a plánu. Po uplynutí tisíci let této nečinnosti najde konečně svůj zasloužený konec se všemi odpůrci Božími v ohnivém jezeře. Naše země bude očištěna a pak na ní budou bydlet jenom svatí lidé čistého srdce. Budou to ti, kteří Bohu vyznávají všechny své hříchy a krví Ježíše Krista budou očištěni. Proto prosme vždy Boha skrze Pána Ježíše za odpuštění našich hříchů.

"V našem posledním příběhu jsme slyšeli o kozlovi, který byl oběto-ván za hříchy. Byla obětována i jiná zvířata. Jednou sám Bůh vyvolil k oběti skopce. Kdo z vás ví, při které události se to stalo?"

Po chvíli rozmýšlení se přihlásil Pavlíček. "Ó já vím, to se stalo ten-krát, když Abrahám měl obětovat svého syna Izáka."

"Správně, Pavlíčku," řekla teta a vyzvala ho, aby příběh vyprávěl.

Pavlíček se nenechal dvakrát prosit, neboť znal příběh velmi dobře. Udělal na něho velký dojem, když jim to v sobotu ve školce vyprávěli. Proto hned nadšeně začal: "Abrahám měl svého syna velmi rád. Byl mu Bohem darován ve vysokém stáří a byl dlouho očekávaným dědicem a nositelem zvláštního Božího zaslíbení. Jedné noci k Abrahamovi promluvil Bůh a požádal ho, aby mu obětoval svého syna. Nemohlo být těžší zkoušky víry, pro Abrahama nad tuto. Nyní se mělo ukázat, jaká láska je větší v jeho srdci. Buď láska k Bohu, nebo láska ke svému dítěti. Abraham uposlechl Boha, i když to nebylo pro něho lehké. Druhého dne ráno se vydal na cestu se dvěmi služebníky a synem určeným k oběti na vrch hory Moria. Tato hora byla Bohem označena jako místo obětování. Mlčenlivě stoupali otec a syn na horu. Na otci bylo vidět, že jej něco tíží. Cesta pro něho byla stále těší. Syn se neodvažoval ptát po příčině jeho sklíčenosti. Tak uplynuly tři dny cesty. Když již byli konečně u cíle, přikázal Abraham služebníkům, aby zůstali a zdrželi se na místě a nyní přicházelo to nejtěžší. Abraham vzal osla a dříví vložil na Izáka. Sám vzal nůž a oheň. Přípravy otce se zdály Izákovi zvláštní, proto se zeptal: "Otče, vidím, zde oheň a dřevo, ale kde je skopec k zápalné oběti?" Ach jakou bolestí se sevřelo Abrahamovo srdce při této Izákově otázce. Tiše odpověděl: "Můj synu, Bůh opatří hovádko k zápalné oběti."

Na označeném místě postavil Abraham oltář a narovnal na něm dře-vo. Chvějíc se, objal starý otec svého syna a vyprávěl mu o Božím příkazu. Izák věděl, jak jej jeho otec miluje a jak je na něm závislý. Věděl, jak je mu těžko tentokrát splnit Boží vůli. Sám Izák si přál ještě tolik žít. Ale byl si jist, že otec musí uposlechnout Boha. Proto zmužile políbil otce na roz-loučenou, vzkázal pozdravit matku, pak se nechal svázat a položit na při-pravený oltář. Otec zvedl nůž, aby obětoval svého syna.

Ale vtom již zasáhl Bůh. Zavolal na Abrahama: "Abrahame, Abra-hame!" Abraham odpověděl: "Zde jsem!" Pak uslyšel dále: "Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň, neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému jedinému pro mne."

Jak lehce se oběma nyní dýchalo. Abraham se ohlédl a uviděl skopce, který se zamotal svými rohy do křoví. Bůh skutečně opatřil hovádko k obě-ti. Abraham a pak i Izák spolu radostně obětovali Hospodinu. Bůh potom promluvil k Abrahamovi potěšující slova: "Požehnaní budou v semeni tvém všechny národy země, protože jsi uposlechl hlasu mého."

"Štíhlé, do červena zbarvené hrdličky, které k nám na léto přilétají z teplých krajin, byly také často přinášeny v oběť," řekla teta, když se zase malá společnost shromáždila okolo ní.

"Vypravuj nám o tom, milá tetičko," poprosila Liduška.

Tetička souhlasila a začala vyprávět: "Asi čtyřicet dní po narození Pána Ježíše šli Maria a Josef s děťátkem do Jeruzaléma poděkovat za narození jejich syna. Tak se to tehdy činívalo, podle židovského zákona. Při Ježíši se zvláště mělo naplnit ustanovení zákona do všech podrobností jako u každého jiného člověka. Při každém prvorozeném požadoval zákon obětování beránka v oběť zápalnou a hrdličku v oběť za hřích. Ale v případě, že byli rodiče chudí, mohli obětovat jenom dvě hrdličky nebo dva mladé holoubky. Jednoho v oběť za hřích a jednoho v zápalnou oběť.

Do Palestiny přilétá zvláště mnoho hrdliček, a proto tam jsou zvlášť laciné. Josef a Maria byli chudí. Když vstoupili se svým děťátkem na ru-kou do chrámu, viděl v nich kněz jenom chudý a prostý manželský pár. Nic na nich nebylo zvláštního, nic, co by budilo pozornost. Přinesli také oběť té nejchudší třídy. Od doby pobití prvorozeného v Egyptě zaslibovalo se všechno prvorozené v Izraeli Hospodinu. Proto i Maria předala své pr-vorozené děťátko knězi, aby ho uprostřed chrámu předložil Bohu. Pak bylo zapsáno jméno "Ježíš" na listinu prvorozených. Matka opět obdržela své dítě zpátky. Kněz, který držel dítě na svých rukou, zdaleka nemyslel na to, jaké je to neobyčejné dítě. Učinil při něm obřad jako při každém jiném. S jakým povznesením by konal svůj úřad, kdyby věděl, že se toto dítě sta-ne Vykupitelem světa.

V tom vešel do chrámu Simeon. Byl to zbožný muž, který se bál Hospodina. Ponuknutý Duchem svatým, přišel právě v tuto chvíli do chrá-mu. Když uviděl v chrámě tyto chudé rodiče, bylo mu Bohem vnuknuto, že dítě je zaslíbeným Spasitelem. Velká radost, kterou ještě nikdy neprožil ve svém životě, naplnila jeho srdce. Konečně se splnilo jeho přání. Vzal dítě na své lokty a velebil Boha slova: "Nyní propustiž služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji. Nebo viděly oči mé spasení tvé, které jsi při-pravil před obličejem všech lidí."

Když tato slova uslyšela stará prorokyně, které bylo 84 let, rozjasnil se i její obličej. I ona děkovala a chválila Boha, že i jí dopřál spatřiti Spasi-tele světa.

"Tetičko, podívej se, naše malá zlatá rybka vypadá nějak divně a ne-plave tak vesele sem a tam jako obvykle."

Teta se podívala do akvária. Skutečně. Zlatá malá rybka vypadala unaveně a umdleně. Co se jí jenom mohlo stát? Potravy měla dost a voda v akváriu byla čistá a svěží. Teta Anna vysvětlovala dětem, že se zvířata často chovají podivným způsobem, že po tak krátkém pozorování se nedá nic poznat s přesností a určitostí.

Děti se rozhodly, že budou pozorovat, co bude rybka dělat do druhé-ho dne. "Tetičko," zeptala se zamyšleně Liduška, "jsou v Bibli také přího-dy o rybách?"

"Jistě!" odpověděla teta, "znám jich několik. Jestli chcete, budu vám hned jeden vypravovat."

"Prosíme, tetičko! To je tak hezké, když nám vypravuješ," zvolala Elenka a zatleskala ručkami.

"Ale nejdříve musíte být hezky potichu, jinak vyprávět nebudu," zjednávala teta pořádek.

Když si konečně posedaly kolem tety a uklidnily se, začala: "Po mnoha měsících vrátil se Pán Ježíš opět do Kafarnaum. K Petrovi přistou-pil v chrámě výběrčí daně a zeptal se: "Proč váš Mistr neplatí daň?" Tato daň nebyla státní poplatek, ale náboženský příspěvek Židů k vydržování chrámu. Tento poplatek platili ročně. Zdráhání se platit daň bylo posuzo-váno jako nevěrnost k národnímu bohatství. Bylo to počítáno kněžími za velký hřích. Mnozí horlivci zákona chtěli obvinit Pána Ježíše v tom, že nezaujímal kladný postoj k těmto lidmi ustanoveným zákonům, že je nepl-nil a že dokonce chtěl zrušit chrámovou službu. Výběrčí daní se domnívali, že Pán Ježíš jim odepře dáti uloženou daň a tím, že se jim podaří ho usvěd-čit z hříchu. Petr vystihl jejich úmysl, a proto, aby obhájil Spasitelovu čest, odpověděl rychle, aniž by se Pána Ježíše zeptal, že Mistr daň zaplatí. Ale v Izraeli byla také třída, která byla zproštěna této povinnosti platiti daň. Byli to kněží, levitové a proroci, kteří byli osvobozeni od placení těchto ročních příspěvků. A přece kněz, vybírající daně, požádal od Pána Ježíše tuto daň a tím dal najevo, že jej nepočítá ani za kněze, ani za učitele, ale za obyčejnou osobu.

Kdyby Pán Ježíš nyní zaplatil daň, utvrdil by ho v jeho pohledu, kdy-by ale nezaplatil, obvinil by ho z hříchu, jako by nezachovával chrámová nařízení. Krátce před tím prohlašoval Petr Pána Ježíše za Syna Božího a nyní, když to bylo skutečně potřeba, styděl se tak opět učinit. Svojí odpo-vědí, zdali Pán Ježíš zaplatí daň, potvrzoval Petr falešný náhled na Ježíše, který kněží o Něm šířili.

Když Petr přišel k Pánu Ježíši, Mistr již věděl, co se přihodilo. Bezprostředně se zeptal Petra: "Co myslíš, Šimone, od koho berou zemští králové plat nebo daň? Od synů svých nebo od cizích?" Petr odpověděl, že pochopitelně králové se vydržují od svých poddaných, totiž od lidu. Pak Ježíš pronesl se zvláštním důrazem: "Tedy synové jsou svobodní!" Tímto podobenstvím chtěl Pán Ježíš poukázat Petrovi na to, že On, Syn Boží, by nemusel platit chrámovou daň. Ale přece se rozhodl ponížit a splnit slib, který Petr neprozřetelně učinil. Rozhodl se však neučinit to normální přirozenou cestou, jak to činili druzí. Při opatřování těchto peněz sledoval Pán Ježíš to, aby se zjevilo, že On není jen obyčejný Izraelita, platící daň, neboť se muselo zjevit jeho božství a moc. Proto Petrovi řekl: "Jdi k moři a vrz udici. Tu rybu, kterou nejdříve chytíš, vezmi, otevra ústa její, nalezneš tam groš. Ten vezmi, dej jim za mne i za sebe!" Pán Ježíš k tomuto účelu nastrojil rybu, která kdesi spolkla minci, pak připlavala právě tam, kde Petr hodil udici a zachytila se za její háček. Nebo to zázračné Boží řízení? Tak se projevil Pán Ježíš jako ten, o kterém je psáno v Žalmu 50: "Nebo má jest všecka zvěř lesní i tisíce hovad na horách. Já znám všechno ptactvo na horách a zvěř polní před sebou mám."

Tento příběh ukazuje zaprvé, že Bůh zná myšlení lidí a že jejich nej-skrytější úmysly nemohou být před Ním skryty. Za druhé ukazuje nám Boží všemohoucnost a to, že může v každém životním postavení každému pomoci. Jenom nevěřící a proti Bohu zaujatí lidé si vysvětlují zázračné skutky ochrany a pomoci Boží náhodou. Křesťan tomu rozumí lépe. Vidí ve všem Boží prozřetelnost.

"Dnes Lidunka slyšela ve školce zázračný příběh o rybách. A umí o tom hezky vyprávět. Pavlíček s Benouškem tento příběh také slyšeli, ale jistě si ho ve své paměti rádi osvěží a budou hezky a pozorně poslouchat. Lidunka bude pomalu a zřetelně vypravovat, aby tomu rozuměla také i malá Elenka. A tak všichni pozor! Lidunka má slovo!"

Tím tetička dodala odvahy své ostýchavé neteři. Tváře děvčátka se zarděly, očička se zableskla odvahou a bez váhání začala: "Pán Ježíš přišel jednou k velkému jezeru. U tohoto jezera začal se svou prací. Lidé ho měli rádi, protože i On je miloval. Velký zástup Ho následoval. Chtěli, aby k nim mluvil, aby jim kázal. Aby jej mohli vidět a slyšet, vstoupil Pán Je-žíš na jenu loď, poodjel s ní od břehu a z ní kázal.

Když skončil, řekl rybáři, který řídil loď: "Jeď na hlubinu a rozestřete své sítě k lovení." Rybář se jmenoval Simeon."

"Šimon," opravila teta laskavě Lidunku.

"Šimon byl silný muž a uměl dobře lovit ryby. Ale právě tento den byl smutný. Pravděpodobně to Pán Ježíš hned postřehl. Možná, že právě proto vstoupil na jeho loď. Uplynulou noc Šimon se svými společníky lo-vil, ale nic nechytili. Vyprávěl o svém smutku Pánu Ježíši, když ho v tom Pán Ježíš vybídl, aby rozprostřel sítě k lovení. Petr Šimon řekl, že když to tedy Pán Ježíš říká, že znovu rozprostře sítě. Také tak učinil. Jak to bylo dobře, že poslechl Pána Ježíše. Se svými kamarády chytil tolik ryb, že se jim až trhala síť. Zavolal své bratry, Jakuba a Jana, kteří lovili nedaleko, a pak společnými silami vytáhli síť z vody a naplnili rybami obě dvě lodi tak, až se takřka potápěly. Muži nedbali na to, že byli celí mokří a radovali se z tak velkého úlovku. Šimon hned pochopil, že to není jen tak samo se-bou, ale že se tu stal zázrak. Věděl, že tento zázrak učinil Pán Ježíš, že On jim připravil tak bohatý lov. Šimon cítil, že si tolik lásky nezaslouží. Proto padl k nohám Pána Ježíše a řekl: "Odejdi ode mne Pane, neboť jsem člo-věk hříšný!" Druzí se také cítili podobně. Ježíš odpověděl: "Neboj se, již od této doby budeš lovit lidi." I povolal Pán Ježíš Petra za učedníka a také jeho bratry Jakuba a Jana. Všichni tři, když připluli ke břehu, všechno opustili a následovali Pána Ježíše."

Děti pochválily sestřičku, že umí pěkně vyprávět. Tetička objala Li-dušku a všichni ještě chvíli přemýšleli a rozmlouvali o Pánu Ježíši, o jeho učednících a pak šli spát.

A přišel také večer loučení. Tetička odjížděla. Smutek naplnil dětská srdéčka. Příběhy, které si společně každý večer vyprávěli, dávaly jim celý den látku k přemýšlení. Ale nic netrvá věčně. Děti slíbily tetičce, že budou vzpomínat a přemýšlet nad tím, co jim vyprávěla a nad tím, co se z těch příběhů naučily. Malá Elenka chtěla tetičce ukázat, že se také mnohému naučila z těchto příběhu. Chvilku se hrabala ve své krabici s hračkami, pak vytáhla kus papíru, na kterém byly namalované tlusté krávy vedle lva a medvěda, včely a holubi, jak létají ve vzduchu, zmije a ryby ve vodě, trpěliví beránci vedle divokých lišek s ohnivými ocasy. Všecko bylo tak zábavně namalované, že Elenka tím rozveselila všechny děti i tetu. Všecky děkovaly tetičce za její hezké příběhy a prosily, aby zase brzo přijela.

Teta řekla: "Dobře, děti. Ale kdyby Bůh usoudil, abychom se zde již na zemi neuviděli, kde se jistě všichni sejdeme?"

"Na nové zemi!" - znělo jednohlasně ze všech úst.

"Správně! Představte si, jak to bude krásné," řekla teta a její oči se rozjasnily. "Tam budeme všichni jedna mysl a jedno srdce. Ale především musíme být připraveni a vždy očekávat našeho Spasitele. A jestlipak bu-dou na nové zemi zvířata?"

"Zrovna taková jako jsou zde, jenomže budou krotká a přítulná," od-pověděl pohotově Pavlíček.

"Ano, je to napsané v Písmu svatém," vysvětlovala teta dále. Vzala Bibli a četla u proroka Izaiáše 11. kapitolu, šestý a sedmý verš: "I bude bydliti vlk s beránkem a pardál bude s kozlátkem ležeti, také tele a lvíče i krmný dobytek spolu a malé pacholátko je povede. Také i kráva s medvě-dicí spolu pásti se budou a jejich mláďata budou spolu ležeti, lev pak jako vůl bude jísti plevy." Budou všechna pohromadě tak, jako to namalovala malá Elenka. Nebude žádného rozdílu mezi domácími a dravými zvířaty. Tam nebudou muset být malé ovečky chráněné před divokou zvěří. Lvíčata si budou hrát s telaty a s malými dětmi. Malé dítky se jich budou dotýkat a budou je hladit. Zmije již nás nebude strašit svým jedovatým uštknutím. Písně chvály a díků budou stále zpívat všichni ptáčkové, žádný jestřáb ne-bo sup nebude ohrožovat život těchto zpěváčků. Rybky v řekách a tichých jezerech se budou prohánět v čistých vodách. Všechno stvoření a všichni lidé budou žít k chvále Boží a všichni si navzájem budou dobrovolně, s láskou a ochotou sloužit. Kéž by to netrvalo dlouho a mohli jsme všichni žít v této nádheře. Ale nejenom my toužíme po této nádherné nové zemi, ale všechna zvířata i rostlinky, jak to praví Slovo Boží v epištole k Říma-nům v osmé kapitole, 19. a 22. verši: "Nebo stvoření spolu lká a pečlivě vyhlíží, očekávají zjevení synů Božích." Dravá zvěř by se jistě raději živila rostlinnou stravou a žila v míru a lásce se všemi, ale vrozený pud - instinkt jí to nedovoluje, protože oni pro naši vinu, tak jako i my, jsou pod kletbou hříchu. Ale mnozí lidé dnes chtějí raději žít v hříchu než žít spravedlivě. Nenesou tito lidé velkou zodpovědnost před zvířaty a rostlinstvem?

Moje drahé děti! Pamatujte si, že na nás záleží, jak brzo Pán Ježíš přijde a kdy bude na zemi nový život. Když tyto příběhy o zvířátkách vám poslouží k tomu, abyste byly připravené pro život na nové zemi, pak se vaše tetička bude cítit bohatě odměněna za svoje vyprávění."

KONEC